Téměř třicet let vedla malotřídní školu v Bohdíkově. Propojovala školy v okolí, aby se od sebe učily a sdílely zkušenosti. Založila také spolek, díky kterému mohla nabídnout víc kroužků pro místní děti. „Věděla jsem, že když se škola propojí s životem obce, bude velmi těžké ji zrušit,“ říká.

Po odchodu z pozice ředitelky se rozhodla ve školství zůstat. Dnes pomáhá dalším školám hledat nové cesty, jak rozvíjet učitele i žáky. Působí jako průvodkyně v Centrum podpory vzdělávání Šumpersko–Zábřežsko.

Alena Vokurková dobře ví, jak důležité je, aby školy nebyly samy. Už v roce 1998 založila s kolegyněmi Kabinet ředitelů malotřídních škol, kde si mohli ředitelé vzájemně radit a sdílet inspiraci. Na tuto tradici dnes navazuje Eduzměna – propojuje školy, rodiče i zřizovatele v celém regionu a školám nabízí školení, sdílení zkušeností i podporu průvodců.

Průvodci neříkají školám, jak mají vypadat. Pomáhají jim najít vlastní cestu a také se připravovat na změny, například na zavádění formativního hodnocení. Region se tak může chlubit něčím výjimečným – společenstvím lidí, které spojuje přesvědčení, že „dokážou víc, když spolupracují“.

‍

‍

Prý jste nikdy nechtěla dělat ředitelku?
Nechtěla, bavilo mě učit. Ale tak to mám v životě často, když řeknu, že něco opravdu nechci, tak to nakonec mám. Raději už neříkám nikdy.

Nakonec jste byla ředitelkou malotřídky téměř třicet let. Co pro vás bylo jako pro ředitelku důležité?
Chtěla jsem vytvořit zázemí pro učitele i žáky, aby se jim dobře učilo. Druhým mým cílem bylo, aby se škola propsala do života celé obce.

Hrozilo někdy, že by vaši školu chtěli zrušit?
Malotřídkám to hrozí pořád. Když škola nezaujme, děti odcházejí do větších škol v okolí. My jsme ale nikdy nemuseli přesvědčovat, aby rodiče své děti dávali k nám. Samozřejmě se našlo pár takových, kteří dávali svoje potomky jinam. Dojížděli třeba za prací do města, a tak děti vozili tam. Nebo se přistěhovali, malotřídku nikdy nezažili a měli pocit, že venkovská škola přece nemůže dát dětem to samé co velká. Dnes se to ale otočilo. Rodiče už naopak dávají děti spíš k nám. Dokonce je vozí i odjinud.

Jaké jsou podle vás největší přínosy a úskalí malotřídních škol, kde jsou v jedné třídě dva, někdy dokonce i tři ročníky?
Učitelé se neobejdou bez pečlivé přípravy. Stále musíte vědět, jak zaměstnat ty rychlé, jak pomoci pomalejším, jak všechno zorganizovat, protože času máte méně. Musíte z látky vybírat to nejpodstatnější, to, co má opravdu smysl. Na druhou stranu máte ale i víc možností. Můžete dělat skupinovou práci, vzájemné učení, propojovat děti napříč ročníky… A na malé škole se taky lépe domluvíte a sjednotíte.

K čemu je dobré založit při škole spolek?
Ze státních peněz nešlo tehdy vůbec nebo jen v omezené míře zaplatit vedení kroužků. Kroužků jsme měli opravdu málo a je pravda, že vozit dítě odpoledne třeba do Šumperka je náročné, pro někoho nemožné. Snažili jsme se organizovat kroužky aspoň v rámci družiny, ale moc jich nebylo.

Jak spolek funguje dnes?
Máme sedmadvacet členů, hlavně pracovníky školy, ale i rodiče. Kroužky postupně přibývaly. Když někdo hrál na flétnu a měl chuť učit, otevřel si kroužek flétny. Postupem času se nám začali hlásit i lidé z okolí –třeba někdo přišel s tím, že dělá jógu nebo by mohl vést angličtinu. Dneska máme dvaadvacet aktivit pro celou vesnici a blízké okolí.

‍Před dvaceti osmi lety jste založila ještě Kabinet ředitelů málotřídních škol. K čemu měl sloužit?
Když jsem nastoupila jako ředitelka, cítila jsem, že bych se s někým potřebovala občas poradit, sdílet, nebýt v tom prostě sama. Měla jsem tehdy plno problémů a otázek, ale nebylo na koho se obrátit.

A tak vás napadlo oslovit další ředitelky z okolních škol?
Tehdy nás přišlo do funkce pět nových ředitelek. Řekly jsme si, že by bylo fajn se scházet dál a postupně se z toho stala tradice. Časem jsme oslovily další školy v okolí a začali se scházet dvakrát ročně. K tomu jsme začali ještě organizovali pracovní výjezdyza inspirací do jiných regionů.

Na to nyní navazuje nově založené Centrum podpory vzdělávání Šumpersko-Zábřežsko, které v regionu budují MAS Horní Pomoraví a MAS Šumperský venkov za podpory Eduzměny. Ta sdílení a výjezdy vyzkoušela už na Kutnohorsku v rámci svého pilotního projektu a osvědčilo se to. Nyní tento model podpory, který zahrnuje školy, děti, rodiče, zřizovatele, přenáší do dalších mikroregionů v ČR včetně toho vašeho.
Myšlenky Eduzměny jsou velmi podobné tomu, co jsme dělali v kabinetu. Sdílení, inspirace, výjezdy – to vše dává smysl.

Ze školy v Bohdíkově jste odešla před dvěma lety. Místo abyste po letech ve školství zpomalila a užívala si důchodu, stala jste se průvodkyní. Centrum podpory vzdělávání totiž nabídlo všem školám na Šumpersku a Zábřežsku, aby měly svého průvodce. Tedy někoho, kdo do školy pravidelně jezdí, může poradit, mohou s ním probírat, jaké mají plány, co je trápí...
Mám ráda nevyšlapané cesty a nové výzvy, tak jsem dotoho šla. Nejprve jsme s ostatními průvodci, aktuálně je nás osm, mapovali náš region a školy, jejich potřeby. Některé školy spolupracovat nechtěly, měly obavy nebo to odsunuly na později. Ale většina škol s námi spolupracuje. Já konkrétně mám na starosti pět malotřídek a jednu školu plně organizovanou.

Co přesně jste jim nabídli?
Nejdřív jsme mapovali potřeby škol – učitelů, žáků, rodičů, někde i zřizovatelů. Z těchto dat jsme pak společně s vedením vytvořili rozvojový plán na daný školní rok. Na konci školního roku jsme vyhodnotili, co se povedlo, stihlo, co ne. A vytvořili jsme plán na další rok…

Z jakých všech důvodů je dobré mít takový plána třeba i vizi?
Když je plán napsaný a zveřejněný, učitelé i vedení školy jasně vidí, co se má udělat a kdo za to odpovídá. A pak je potřeba ho i zhodnotit, jak se dařilo jej naplnit. Bylo zajímavé sledovat,že si ředitelé díky rozhovorům často uvědomili věci, které dřív neviděli. Na několika školách se stalo, že jen to, že se věci pojmenovaly – třeba drobná přání kantorů nebo dětí –, stačilo k rychlé změně.

Řeknete mi, o čem se s řediteli či ředitelkami škol například bavíte?
Třeba se svěřují s problémy, které běžně nemají s kým řešit – čím menší škola, tím je ta potřeba větší. My jim sloužímejako „vrby“, nasloucháme a podporujeme je v hledání řešení. Někdy řešíme nejen pedagogické otázky, ale i organizační či složité situace s rodinami dětí. Úkolem průvodce je přivést ředitele na nové nápady, způsoby, jak se s problémy vypořádat, nebo je jen nasměruje, kde hledat pomoc, jaká existuje podpora, školení, odborníci.

Proč je důležité mít vizi?
Když si škola stanoví své hodnoty a vizi, promítá se to pak do každé hodiny. Učitelé i ostatní zaměstnanci mají něco společného, co je drží pohromadě, a ředitel má argument, proč dělat určité kroky. Vize může být vyjádřena různě, ale důležité je, že skrze zajímavé aktivity se k ní všichni ve škole mohou propracovávat.

Měla jste taky vizi, když jste byla ředitelka?
Ano, jen jsem ji tehdy tvořila sama, což zpětně viděno nebylo ideální. Byla stručně vyjádřena větou „Společně dokážeme víc!“. Dnes bych to ale dělala jinak – má to být týmová práce a při vymýšlení se má zapojit celá škola, rodiče i zřizovatel.

‍

‍